Devatenácté století byla skutečně vzrušující doba. Průmyslová revoluce nepřinesla revoluční změny jen v průmyslové výrobě, ale proměnila celou společnost. Oblast vzdělávání nezůstala ušetřena: pokrok přinesl potřebu technicky vzdělaných lidí ve výrobě. A tak začaly vznikat první moderní technické vysoké školy.
Brňané mohli od roku 1803 dojíždět studovat na Český stavovský polytechnický ústav (dnešní ČVUT), o dvanáct let později se otevřel i Brnu bližší Vídeňský polytechnický institut (dnes TU Wien). Brzy se ale měli Brňané dočkat i vlastní vzdělávací instituce. Roku 1849 bylo rozhodnuto o založení Technického učiliště v Brně. Délka studia byla 3 roky, výuku zajišťovalo 12 profesorů v čele s prvním ředitelem, jímž byl matematik Florian Schindler. Škola našla své první sídlo v ulici Dornych, aby se pak během dalších let ještě mnohokrát stěhovala.
Povýšení na vysokou
V roce 1873 byl institut povýšen na C. k. vysokou školu technickou v Brně, v jejímž čele stál volený rektor. Původně národnostně smířlivý charakter, s nímž byla škola založena, zmizel. Germanizační tlaky sílily a vedení školy je podporovalo; ostatně oficiální dokumenty školy od samého počátku vycházely jen v němčině, v roce 1876 se čeština přestala vyučovat dokonce i jako nepovinný jazyk. Není se tedy co divit, že čeští profesoři odtud dříve či později rozhořčeně odcházeli.
Česky mluvící obyvatelstvo cítilo čím dál víc potřebu mít svoji vlastní vysokou školu s češtinou jako vyučovacím jazykem. Se zánikem olomoucké univerzity se tato potřeba jen vystupňovala. Vláda Františka Antonína hraběte Thuna nakonec dospěla k šalamounskému řešení: univerzitu na Moravě sice Čechům nedáme, ale předložíme císaři ke schválení návrh na zřízení české vysoké školy technické, která nespokojeným Čechům ukáže dobrou vůli Vídně. Tak byla 19. září 1899 císařským výnosem založena C. k. česká technická vysoká škola Františka Josefa v Brně.
Prvním rektorem se stal matematik Karel Zahradník. Hned na podzim 1899 se ke studiu – tehdy ještě jediného odboru inženýrského stavitelství – zapsalo 47 posluchačů. Ze vzpomínek profesora Jaroslava Jiljí Václava Jahna vyplývá, jak skromné byly začátky české techniky: „V přízemí po pravé straně dvouoknový pokoj určili jsme za rektorát, sekretariát i kabinet prof. dr. Zahradníka. Vedlejší 2 metry (!) široká chodbička sloužila za pracovnu mému laborantovi, sousední jednooknový pokoj, 3,5 metru široký, byl mojí pracovnou. Po levé straně do ulice byla jediná naše posluchárna a vedle ní místnost pro sbírky mého ústavu a mého asistenta.“
Přesto se škola usilovně snažila o rozvoj a rozšíření nabídky odborů. V roce 1900 byl jako druhý otevřen odbor stavby strojů, o rok později přejmenovaný na odbor strojního inženýrství, kam se zapsalo 23 studentů. Prvním děkanem byl zvolen profesor stavební mechaniky Michal Ursíny.
První válka a první republika
Už o pár let později se akademikům a studentům začalo blýskat na lepší časy. Začala se totiž stavět nová budova v ulici Veveří, kde dnes sídlí stavební fakulta VUT. V budově se začalo vyučovat v červnu 1911.
Radost z poklidného rozvoje si škola neužívala dlouho. Už v roce 1914 padl na Evropu stín první světové války, který zahalil i českou techniku. Řada profesorů dostala povolávací rozkaz, ze 177 zřízenců muselo uniformu obléct 64 mužů. Povolávání do armády pochopitelně neminulo ani studenty, jejichž počet proto výrazně klesl. Mimořádné válečné poměry se projevily taky na úrovni a intenzitě vyučování. A nejen to, na školu dopadlo zdrcujícím způsobem další rozhodnutí rakouského státu – budova české techniky v Brně, obdobně jako další školní budovy – měla být přeměněna na vojenský lazaret, původně pro 700, později dokonce pro 1 000 raněných.
Krátký nádech
V mladém, svobodném Československu se poválečné Brno důležitým univerzitním centrem. Vznikla Masarykova univerzita a vzkvétala i česká technika: v roce 1919 se začalo s výukou architektury, pro výuku chemie byl dostavěn samostatný chemicko-technologický pavilon.
Od akademického roku 1925/26 se na strojním odboru vyučovaly tři studijní směry: konstruktivní, dílenský a dopravní, které demonstrují pozdější rozdělení studia na konstrukční a technologické směry. Od roku 1938/39 pak výuka probíhala ve čtyřech skupinách: Skupina pro hydraulické a tepelné stroje a zařízení, Skupina pro motorová vozidla a letectví, Skupina dílenská a Skupina textilní a papírenská.
Během období první republiky se brněnská česká technika definitivně etablovala jako vážená a uznávaná vysoká škola. Od roku 1937 nesla název „Česká vysoká škola technická Dra. Edvarda Beneše“.
Existence samostatné republiky, a tím i české techniky a strojní fakulty, skončila s německou okupací. Dne 17. listopadu 1939 bylo na základě vyhlášky říšského protektora uzavřeno všech 10 tehdy existujících českých vysokých škol. Zavřena byla i většina odborů a ústavů české techniky, řada studentů a vyučujících se nevyhnula perzekuci. Některé provozy školy, důležité pro hospodářství Říše, zůstaly a fungovaly i nadále. Větší část budov v ulici Veveří zabrala německá armáda jako svá kasárna, několik přízemních místností sloužilo jako sekretariát místní organizace NSDAP. Pro školu i republiku nastaly temné časy.
Text vznikl s využitím materiálů prof. Martina Hartla a doc. Jiřího Pernese
| Další zajímavé příběhy ke 120. výročí založení fakulty přinášíme postupně v rubrice 120xFSI. |