Čtveřice studentů Vyšší odborné školy a Střední průmyslové školy Žďár nad Sázavou získala letošní ocenění Česká hlavička. Prestižní cenu si odnesli za návrh a sestrojení přídavného elektrického pohonu pro invalidní vozík bývalého studenta školy Štěpána Pejchla. Jiří Mošner, který v říjnu cenu jménem celého týmu přebíral, se po maturitě rozhodl pro studium na Fakultě strojního inženýrství VUT. Strojařinu má totiž v krvi.

Dnes už Jiří Mošner studuje v prváku strojírenství. Že by tomu mohlo být jinak ho prý ani nenapadlo. „V naší rodině jsou všichni spojení se strojařinou, byl jsem pro ni rozhodnutý už odmalička. Nejprve jsem šel na průmyslovku do Žďáru a teď na vysokou do Brna na VUT, které má podle mě nejprestižnější strojní fakultu v republice,“ říká.

Českou hlavičku si přebíral na sklonku října také v Brně, na místní hvězdárně. Prestižní cenu – obdobu vládního ocenění Česká hlava – získal spolu se třemi dalšími studenty Matějem, Honzou a Petrem. „Na naší střední škole mají projekty velkou tradici. Využil jsem možnost se místo maturity z odborných předmětů právě do jednoho projektu pustit: naši vyučující přišli s nápadem, abychom navrhli a vyrobili elektrický pohon pro invalidní vozík našeho bývalého studenta Štěpána. Přišlo mi to jako super nápad, kterým někomu pomůžeme,“ vzpomíná Mošner na svoji maturitní práci, která nakonec zabrala celý rok.

Jako první vznikl počítačový model vozíku, za další desítky hodin i první návrhy pohonu. „Dlouho jsme je ladili, do výroby šel samozřejmě až ten poslední,“ říká Mošner. Protože o pohonech pro vozíky nic nevěděli, samozřejmě pátrali i po tom, jak je dělají profesionální výrobci. Nakonec je ale jejich výrobek v mnohém jiný. „Máme otáčení přímo v pohonu, kde jsou ložiska, což jsme vyhodnotili jako nejlepší pro ovládání vozíku. Jiné máme i umístění baterie a celkovou konstrukci i uchycení k vozíku. Právě uchycení bylo nejtěžší: pohon musel být snadno odnímatelný, ale taky dostatečně pevný,“ vyjmenovává Mošner. On sám se kamarádem Matějem věnoval strojařské části, dva studenti elektrotechniky se zaměřili na elektrotechnickou část projektu.

Povedlo se: Štěpán může od jara využívat přídavný pohon ke svému vozíku, který mu v mnohém usnadní život. Třeba už jen při cestě domů, bydlí totiž v poměrně prudkém kopci. Přídavný pohon váží kolem čtrnácti kilogramů a umožňuje rychlost až pětadvacet kilometrů v hodině. Obsahuje i řadu vychytávek, jako sklápěcí řídítka a tachometr, který ukazuje i rychlost a stav baterie. Výroba pohonu přišla na třicet tisíc korun, které pokryl sponzorský dar. Komerčně pořízený pohon by Štěpána vyšel minimálně na dvojnásobek, je ovšem pravda, že studenti na projektu pracovali zadarmo a třicetitisícové náklady jsou pouze nezbytné výdaje za materiál.

České hlavičky nejsou prvním oceněním, které tým získal, blýskli se také druhým místem v jedné z kategorií celostátní Středoškolské odborné činnosti. „Vážíme si toho, kolik lidí náš projekt ocenilo,“ říká Mošner. Kam ho budoucnost zavane, zatím neví, umí si ale prý představit i další pokračování úspěšného projektu. „Mohlo by to pomoci hodně lidem,“ přemýšlí Mošner. Určitě ale ví, že chce zůstat v oboru. Jak už zaznělo, strojařinu má prostě v krvi.