Je tomu sedm let, co společně VUT a firma Galaxy GRS veřejnosti představili unikátní záchranný systém pro bezpilotní letouny. Od té doby se z technologie stal nejen úspěšný produkt, který si s oblibou kupují zejména profesionálové létající s drony pro komerční účely, ale také nejúspěšnější licencovaná technologie VUT vůbec. Škole vynález přinesl už čtyři miliony korun a vývoj záchranného systému dále pokračuje.
Když dojde u dronu k poruše, má oproti letadlu velkou nevýhodu. Málokterý typ zvládne bezpečně doklouzat na zem, většinu pošle gravitace nemilosrdně přímo dolů a škoda je na světě. Ať už jde o rozbitý dron, techniku v podobě senzorů či filmové kamery, nebo v nejhorším případě o škody na zdraví či životech.
Kdo se chce riziku vyhnout, má od roku 2015 možnost sáhnout po záchranném systému, na jehož vývoji pracovali odborníci z Leteckého ústavu strojní fakulty VUT. Spolu s dalšími partnery a libereckou firmou Galaxy GRS přišli s nápadem, jak pro drony vyrobit lehký a velmi účinný záchranný systém, jehož padák se – v závislosti na váze dronu – vystřelí za jednu až tři vteřiny. Sedmikilový dron, který původně mířil k zemi velkou rychlostí, dopadne hladce, jakoby spadl z výšky 70 centimetrů.
Zajímavý nápad se po třech letech vývoje podařilo dotáhnout do podoby výrobku, s nímž firma Galaxy dobyla trh v celé řadě zemí. „Máme zákazníky v Evropě, Spojených státech, ale třeba i v Izraeli nebo na Novém Zélandu,“ vyjmenovává vrchní konstruktér a majitel firmy Galaxy Milan Bábovka. Prodej na unijním trhu a v USA navíc chrání patenty. Díky nim nesmí na daných územích nikdo stejnou technologii vyrábět ani prodávat. I když někteří to zkusili.
„V Evropě se objevily dva pokusy o kopírování našeho produktu. Obě firmy byly upozorněny patentovým zástupcem a od toho, co dělaly, upustily,“ vzpomíná jeden z původců vynálezu Robert Popela z Leteckého ústavu. Ve třetím případě se VUT s nejmenovanou českou firmou dodnes soudí. „Respekt zaslouží rozhodnutí bránit naše know-how a patentové nároky soudní tehdejšího kvestora a dnešního rektora Ladislava Janíčka. Přeci jen je nutné brát v potaz, že soudní spor stojí univerzitu peníze. Navíc je držitel patentu v nevýhodě, protože důkazní břemeno, že je kopírován jeho vynález, leží na něm,“ dodává Popela s tím, že ani vzorově úspěšný případ transferu technologií není procházkou růžovou zahradou.
Kromě pokusů o kopie zatím konkurence český vynález nedohnala. „Objevily se systémy založené například na stlačeném plynu, ty se ale ukázaly jako těžší a méně efektivní. Myslím, že z hlediska technických parametrů se dosud na trhu neobjevilo nic, co by bylo konkurenceschopné,“ říká Popela. Legislativa navíc trh pomalu dobíhá a začíná tlačit na větší bezpečnost při provozování bezpilotních prostředků. „Například francouzský úřad pro civilní letectví Direction générale de l'aviation civile zavedl povinnost mít dron vybaven záchranným padákovým systémem a demonstrovat jeho funkčnost před pracovníky úřadu,“ dodává Bábovka.
Ani tuzemská technologie nezůstala po celých sedm let stejná. Firma přestala vyrábět záchranné systémy pro nejmenší drony, o které nebyl zájem, a systém spolu s univerzitou dále vylepšuje a vyvíjí, zejména směrem k velkým bezpilotním prostředkům. „Vyvíjíme záchranné prostředky pro takzvané VTOL (vertical take-off and landing, tento termín označuje letadla, která mohou startovat a přistávat vertikálně, pozn. red.). Ta se při startu ocitají v kritickém režimu letu: nízko nad zemí, s nízkou rychlostí. V tuto chvíli je pro ně klasický padák neúčinný, protože se nestihne dostatečně naplnit, aby stroj při pádu zbrzdil. Milan Bábovka přišel s nápadem takzvaných distribuovaných balistických záchranných systémů, kdy místo jednoho velkého centrálního záchranného padáku využíváme více kontejnerů s více padáky. Ty se dokáží řádově rychleji nafouknout a díky tomu zajistí potřebné zbrzdění pádu,“ popisuje Popela.
Zatímco dnes prodávaný systém GBS cílí na drony s váhou od tří do pětašedesáti kilogramů, u VTOL se bavíme o bezpilotních letounech v řádu tun. I když to zní jako sci-fi, tyto stroje pro městskou dopravu budoucnosti intenzivně vyvíjí hned několik firem včetně českých. „Jde o kategorii takzvané Urban mobility, tedy vize pro dopravu lidí ve městech. Jedná se řádově o dvoutunové prostředky pro pět až sedm pasažérů. S firmou Galaxy tímto způsobem reagujeme na dění na trhu,“ vysvětluje Popela s tím, že na vývoji mají zájem i takové firmy, jako například Uber.
Kvalitní inovace s potenciálem oslovit zákazníky je tedy pro úspěšný transfer technologií nezbytný základ. Ale co další kroky? Patentovat nebo nikoliv? „Patent se vyplatí až od určitého finančního potenciálu produktu. Zároveň je nutné říct, že patent je i reklamou na samotný produkt, znamením, že se jedná o něco unikátního. Klíčový je podle mne výběr zemí, ve kterých vynález patentovat, což se vyvíjí od předpokladu, kde má produkt největší komerční potenciál. To se nám myslím povedlo,“ hodnotí Popela.
Jak zaznělo v úvodu, vynález je dosud nejúspěšnější licencovanou technologií VUT. Škole už vynesly licenční poplatky na čtyři miliony korun. Část z této částky putuje na uhrazení nákladů spojených například s udržováním patentů. Zbytek se pak dělí mezi rektorát, ústav, na kterém vynález vznikl, a původce. „Je to poměrně motivační,“ hodnotí Popela a dodává, že v jejich případě hrál roli i férový přístup partnerské firmy. „Některé firmy očekávají, že dostanou špičkové know-how od univerzity skoro zadarmo, kultura v tomto ohledu není v Česku příliš velká. Naštěstí to nebyl tento případ, s Galaxy jsme se dohodli myslím velmi férově,“ věří Popela.
„Spolupráce mezi Leteckým ústavem VUT a naší firmou je velice plodná a užitečná pro obě strany, nám usnadňuje testování výrobků a vnáší do jejich fungování jiný pohled, pro VUT jde o spolupráci s praktickou realizací ve firmě, které má s padáky mnoholeté zkušenosti,“ uzavírá Bábovka.
Článek vyšel v časopise Události na VUT 2 | 2022/2023