Ve čtvrtek 1. června pořádal Odbor slévárenství patřící pod Ústav strojírenské technologie tradiční historickou tavbu železa. Účastníci se mohli přijít podívat na fungující dobovou pec na výrobu železné houby nebo si prohlédnout otevřenou slévárnu FSI. Akce není jen připomínkou dávné technologie, ale také společenskou událostí, kterou Odbor slévárenství pořádá pro své zaměstnance, studenty a partnery.

Za laboratoří C1 každý rok na konci letního semestru vyroste malá pícka, kolem které se odehraje velká akce. Nebylo to jinak ani letos, kdy se opět konala tradiční historická tavba, kterou odbor pořádá už od roku 2005. „I když tomu říkáme tavba, paradoxně vůbec nejde o tavbu, neděláme totiž železo v tekutém stavu, ale takzvanou železnou houbu,“ upřesňuje vedoucí Odboru slévárenství Antonín Záděra.

Už několik dnů předem vznikne ve svahu za laboratoří historická pec. „Do pece se přidává železná ruda namletá na hrubší prach, maximálně po velikost hrachu nebo čočky. Spolu s dřevěným uhlím ji v poměru přibližně 1:1 nasypeme do pece a v roztopené peci začneme dmýchat. Jak ruda prochází pecí, dochází k redukci oxidů z Fe₂O₃ na Fe₃O₄, poté na FeO až po čisté železo. Čisté železo má teplotu tavení 1539 stupňů Celsia, ale my máme v peci jen kolem tisíce stupňů, takže na konci redukčního procesu máme železo nikoliv tekuté, ale v tuhém stavu, jde o takzvanou železnou houbu. Začínáme hned ráno nasazením dřevěného uhlí a rudy a s dmýcháním končíme až večer,“ popisuje Záděra.

Tradici historické tavby na fakultu přinesl profesor Karel Stránský, který se celý život věnoval archeometalurgii. A láska k historii oboru už mezi slévači zůstala. „Chceme, aby si naši studenti uvědomili, jak moc je historie lidstva sepjatá s historií kovů. Že v době Velké Moravy bylo železo tak cenné, že se platilo železnými hřivnami. Že staří Egypťané uměli vyrábět bronzové zbraně, ale k úpadku jejich říše později vedlo i to, že nemohli odolat ocelovým zbraním výbojných Římanů. Že evropská krajina, jak ji známe dnes, je do velké míry formovaná odlesněním, které lidé v průběhu staletí způsobili, aby mohli topit v dýmacích a později vysokých pecích. A že i dnes je přístup k železné rudě pro státy důležitý,“ vypráví Záděra.

O historickou pec se během dne starají jak zaměstnanci, tak i studenti magisterského programu Slévárenská technologie. Výuku „čistokrevné“ slévačiny nabízí fakulta jako poslední vysoká škola v republice. Podobným postupem, jaký si studenti mohou vyzkoušet, se železná ruda redukovala po staletí. Vzniklou železnou houbu dál zpracovávali kováři, kteří z materiálu vytěsňovali nežádoucí strusku. Jednalo se o výrobu takzvaného svářkového železa. Podobný postup u nás dodnes využívají například někteří výrobci historických zbraní. Až v 17. století se povedlo cíleně vytvořit tekutou takzvanou plávkovou ocel.

„Metalurgie je s lidstvem už pět tisíc let, takže máme tendenci ji brát jako samozřejmost. Je ale úžasné, když si uvědomíme, jaký význam měla v historii. Když budeme naši pícku zvětšovat, přestane nám na dmýchání stačit měch, tak použijeme vodní kolo a už jsme na vysokých pecích produkující surové železo v 15. až 18. století. V 19. století přišlo vytápění vysokých pecí koksem, protože lidé natolik odlesnili Evropu, že by za chvíli neměli dostatek dřeva pro miliony tun surového železa, které se vyráběly. V roce 1855 přišel Henry Bessemer s konvertorem pro výrobu oceli ze surového železa, bez něhož by nemohla začít vědecko-technická revoluce,“ vysvětluje Záděra a dodává, že pro studenty je cenná právě autentická zkušenost. „Kdybychom jim o tom vyprávěli, uděláme zase jenom přednášku. Ale osobní prožitky si člověk často pamatuje celý život,“ uzavírá Záděra.