Miloslav Druckmüller je v Česku i ve světě známý svými snímky sluneční koróny. Sám sebe spíš než za vědce považuje za pedagoga a důvod, proč ještě neodešel do důchodu, je jednoznačný: chyběla by mu výuka. Studenti Fakulty strojního inženýrství jeho přednášky milují a už pět let v řadě byl v anketě o nejlepšího pedagoga zvolen nejoblíbenějším vyučujícím v magisterském stupni. Jaký je jeho recept na úspěšnou přednášku?

První otázka se sama nabízí: Co podle vás dělá dobrého pedagoga?

Je to obtížné, dobrý pedagog může být úplně jiný než já. Každý si musí najít svou cestu, jak dobře učit. Myslím si, že nejdůležitější je, aby měl člověk dobré studenty, a já mám na takové studenty štěstí. Zadruhé výuka musí člověka bavit, nesmí ji chápat jako nutné zlo, které ho odvádí od vědecké práce. Naopak, mě kdyby nebavila výuka, tak už jsem v důchodu. Pořád mě to ale baví a dokonce bych řekl, že když jsem unavený, výuka mě postaví na nohy. Člověk taky musí zůstat sám sebou a dělat to tak, jak mu vyhovuje. Já bych nemohl přednášet, kdybych měl v ruce papíry nebo před sebou text přednášky. Dodnes přednáším jenom s křídou v ruce, a pokud mám pro studenty nějaké materiály, pak v e-learningu, nikdy na přednášce. Je ale pravda, že v tomto mám jako matematik výhodu, například kolegové fyzici budou asi těžko kreslit křídou na tabuli spektrum, když ho chtějí ukázat.

Umíte říct, co vás na výuce tak baví?

Interakce se studenty. Vědomí, že jim vysvětluji něco, co předtím neznali a teď to chápou. Já si velmi dobře pamatuji dobu, kdy jsem byl sám studentem a skutečně mě některé přednášky bavily a jiné vůbec ne. Všechno to bylo tím, jestli kantor uměl studenty zaujmout, abychom všichni byli tak říkajíc na jedné vlnové délce, abychom si rozuměli. Mě vlastně baví výuka ne proto, že by to byla zábava, ale baví mě, když cítím, že to studenti chápou a zaujalo je to.

Zmínil jste, že si každý pedagog musí najít svůj způsob. Měl jste nějaké vzory?

Ze svého studia na vysoké škole si pamatuji dva výrazné přednášející, ale žádného z nich nekopíruji. Měl jsem kantora, který mě učil pravděpodobnost a statistiku a učil to strašně nepořádně. Všechno tvořil přímo na místě a úplně nás vtáhl do procesu. Tenkrát mi přišlo, že tu přednášku nemá dobře připravenou, ale dodatečně mi to přijde geniální, z přednášky jsem odcházel s tím, že to chápu a na zkoušku jsem se ani nemusel učit. No a pak jsme měli dalšího přednášejícího, což byl úplný opak. Tak dokonale připravenou přednášku jsem nikdy neviděl. Vůbec jsem to během ní nepochopil, ale vyrobil jsem si poznámky, ze kterých jsem se to naučil a používám je dodnes. Oba dva mě ovlivnili. Zjistil jsem, že naprostá dokonalost přednášky není ono, stejně jako opačný extrém.

Učit se učit je celoživotní proces. Vzpomenete si ještě, jak jste začínal? Třeba na svoji první přednášku?

Pamatuji si to přesně, protože mě hodili do jámy lvové. V roce 1987, kdy jsem nastoupil na fakultu, jsem přišel první den do práce, to bylo pondělí, a hned v úterý mi dali přednášku jako zástup za nemocného kolegu. Byla to posluchárna v bývalém areálu Fakulty strojní v Jiříkovského ulici, velká přednášková místnost, která byla používaná jako divadelní sál. Bylo tam pódium a asi dvanáctimetrová tabule, u které nebyl dost velký odstup. Něco jsem na tabuli napsal a jak jsem couval, spadl jsem z pódia. Takže si tu první přednášku pamatuji dodnes. Ze začátku jsem se bál, že něco nebudu znát, takže jsem měl na stole položené poznámky, které jsem ale nepoužil. Později jsem měl poznámky v aktovce opřené o zeď. A zhruba po roce jsem získal odvahu dojít do učebny bez poznámek. Tak učím dodnes.

Takže každá vaše přednáška je unikát, protože částečně vzniká přímo na místě?

Tím, že učím už tolik let, snažím se věci částečně vymýšlet na místě, protože to udržuje mou pozornost. A přednáška se na základě dotazů studentů může různě vyvinout. Musím říct, že třeba online výuka během covidu pro mě bylo čiré utrpení, živí studenti mi strašně chyběli. Stačil by mi byť jen jeden, který by seděl v posluchárně. Interakce se studenty je naprosto zásadní, podle mě výuka potřebuje živé studenty a živého kantora, jinak to není ono.

Stávám se vám, že vás studenti třeba při něčem nachytají?

To se mi stává velmi často. A mám strašně rád takové ty neposedné studenty. Hrobové ticho v posluchárně je pro mě synonymem hrůzy. Je dobře, když mají studenti připomínky nebo když padají i vtípky k tématu. Obvykle učím poměrně pozdě odpoledne, často mívám přednášky až do osmi hodin večer, kdy už jsou studenti unavení, a proto mám rád, když je v posluchárně legrace, udržuje to pozornost.

Za asi nejvyšší uznání mé pedagogické práce považuji moment, kdy jsem jednou v 19:50 dopisoval příklad a jak mi utekly myšlenky a psal jsem automaticky, zaváhal jsem. Nevěděl jsem, jestli tam má být plus nebo mínus. A za mnou se ozvalo: „Mínus“. Otočím se a seděla tam studentka, které jsem hned vysekl poklonu; i přes tu únavu dávala pozor natolik dobře, že věděla, co tam patří. Asi nemám silnější moment ve své pedagogické činnosti, než je tento, přišlo mi to úžasné.

Které téma učíte nejraději?

Velmi rád mám analýzu v komplexním oboru, to je jedna z nejkrásnějších matematických disciplín. Všechno v ní do sebe krásně zapadá. A rozhodně je to předmět, kde mají mí studenti nejlepší známky. Rád taky učím téma, které patří k tomu, s čím si „hraji“ nejčastěji, což je obrazová analýza. Mám předmět „Numerické metody analýzy obrazu“, kde se prolíná matematika s hardwarem: učím, jak fungují CCD kamery, CMOS kamery… Tento předmět hodně baví i studenty. Ale baví mě všechny předměty, které učím.

Co je podle vás na matematice krásné?

To je otázka definice. Například v 15. století byly vysoké hory jako Alpy považovány za ošklivé, přímo hnusné. Důvod je jednoduchý: lidé se jich báli, žít v nich bylo mimořádně obtížné, ne-li nemožné, a pro lidi to bylo synonymum něčeho strašného. Dnes jsou pro nás Alpy nádhera, fantazie. Takže je vidět, že se to mění a nedá se objektivně říct, co je krásné.

Podle mě má matematika jednu význačnou vlastnost, totiž to, že pokud do ní člověk pronikne, její objevování je úžasné dobrodružství. Nemusíte jezdit lovit lvy a tygry, dobrodružství najdete i tady. Na druhé straně má matematika jednu záludnou vlastnost, totiž že dává člověku pořad pocítit, že je takhle maličký. Když po pěti letech nakonec přijdete na to, jak něco je, tak vás nenapadne odpalovat ohňostroj nebo šampaňské, ale spíš vás napadne: „Proč já jsem tak blbej, že jsem na to nepřišel hned, vždyť je to úplně jasný!“. V matematice nejsou věci jednoduché a složité. Věci, které pochopíte, jsou jednoduché, a ty, které nechápete, se zdají být pekelně složité. Takže matematika je krásná i záludná.

Jak si ale vysvětlit, že u velké části populace má matematika punc jako ty zmíněné Alpy v 15. století: strašlivá a nepochopitelná? Umíme dnešní děti pro matematiku nadchnout?

Bohužel si myslím, že střední a základní školy mají poměrně málo svobody v tom, co a jak učit. Vysoká škola je oproti tomu ráj. Vím, o čem mluvím, moje žena celý život učí na střední škole. Měli bychom do školství přestat vrtat shora a věřit, že je na každé škole dost příčetných lidí, aby zvládli děti naučit, co je potřeba. Já jsem své dcery v první a druhé třídě za jedno odpoledne naučil Gaussovu eliminační metodu, což je vysokoškolská látka, a ony to nejen pochopily, ale bavilo je to. Děti mají vynikající schopnost se učit, i vysokoškolskou matematiku lze vykládat prvňákovi tak, že napětím nebude dýchat. Člověk k tomu ale musí mít kladný vztah a musí děti nadchnout.

Článek vyšel v časopise Události na VUT 1 | 2023/2024