Nechat se od Petra Dvořáka nakazit nadšením pro fyziku je snadné. Hezky to ilustruje příklad z letošní Noci vědců, kdy na jeho popularizační přednášku o kvantové fyzice přišlo tolik lidí, že se nevešli do posluchárny. Byla skoro půlnoc a lidé se zatajeným dechem sledovali, kam je tahle cesta zavede. Podobné je to i na jeho přednáškách z fyziky. I proto byl Petr Dvořák 20. listopadu oceněn Cenou ministra školství, mládeže a tělovýchovy za vynikající vzdělávací činnost na vysoké škole.
Pozn. red.: S Petrem si tykáme, rozhovor je proto ponechán tak, jak byl veden.
Jaká byla tvá poslední přednáška?
Byl to úvod do magnetického pole pro studenty obecnějšího programu Základy strojního inženýrství. Ukazujeme si, jak magnetické pole funguje a k čemu slouží. Rád ukazuji různé aplikace, od těch úplně základních až po high-tech, třeba elektronový mikroskop. Bavili jsme se taky o takzvaných magnetických čočkách i o tom, že nás magnetické pole Země chrání, abychom na ní mohli žít.
Byla to vydařená přednáška?
No, zrovna se mi stala taková zajímavá věc… (smích). Já rád improvizuji a učím intuitivně, jak si myslím, že to dává smysl. A minule jsem si, nevím proč, zafixoval, že mám ještě stihnout jedno téma. Jenže tím jsem naopak přeskočil jinou kapitolu. Takže jsme měli se studenty takový flashback, kdy jsme počítali, pak jsme se museli vrátit a něco si dovysvětlit a pak jsme jeli dál. Omluvil jsem se, že jsem udělal chybu, což je úplně normální. Jsem jenom člověk, ne robot nebo umělá inteligence.
Berou studenti takovéto chyby s nadhledem?
Vzali to v klidu. Jde hlavně o to, jak se člověk ke své chybě postaví: jestli ji přizná a opraví, nebo to přejde. Já třeba už několikrát začal studentům omylem vykládat látku z jiného kurzu. Učím totiž dvě různé skupiny dva různé kurzy fyziky. Už se mi stalo víckrát, že jsem začal vyprávět fyziku z jiného semestru a studenti mě vždycky zastaví a řeknou: „Pane učiteli, my máme Fyziku 2 a ne 1.“ To je takový tradiční fail, který se mi stává.
Ať nemluvíme jen o chybách: co bys naopak označil za svůj zatím největší pedagogický úspěch?
Troufám si říct, že už jich bylo víc. Pro mě je totiž největší úspěch, když za mnou na konci semestru někdo přijde a řekne mi: „Děkuju, to bylo skvělé, líbilo se mi to.“ Hrozně mi to dodává energii.
Když mě na střední škole začala bavit fyzika a astrofyzika, začal jsem objíždět přednášky lidí, jako profesor Kulhánek a profesor Grygar, stálice popularizačního světa. Byl jsem z nich naprosto uchvácený. A choval jsem k nim obrovskou úctu za to, jak skvěle dokázali složité věci vysvětlit. Dnes už je znám osobně a vím, že jsou to úžasní lidé. Ale tehdy jsem si říkal: kdyby mě někdy někdo měl za mou práci v takovéto úctě, jako já mám tyto pány, dosáhl bych na nejvyšší metu. Možná to zní troufale, ale já doufám, nebo mám pocit, že už se mi podobné satisfakce od některých studentů dostalo. A to beru za největší úspěch.
Ty jsi včera převzal Cenu ministra školství za svoji pedagogickou činnost. To tě asi taky potěšilo, ne?
Je to jednoznačně nejvyšší ocenění, kterého se mi zatím dostalo. Pro mě byl ale nejvíc potěšující fakt, že jsem byl vůbec nominován. Vyhrát jeden ročník Ceny ministra školství je parádní, ale to, že si moje domovská univerzita všímá mé práce a rozhodla se mne navrhnout, pro mne znamená ještě víc.
Co je podle tebe na fyzice vlastně krásné? Co tě na ní nejvíc baví?
Takovou otázku jsem už mnohokrát dostal od učitelů fyziky. Občas jezdím po seminářích, které mají za cíl motivovat učitele fyziky ze středních a základních škol. Pamatuju si, jak jsme s kolegou přijeli na kurz, kde byla skupina dvaceti učitelů, z nichž polovina byla regulérně vyhořelá. Ptali se mě: „Na vás je hrozně vidět, že máte z té fyziky radost, jak to děláte?“ Moje odpověď je, že fyzika je vlastně jen popis toho, co nás obklopuje. Kdybych já učil na střední škole fyziku, chodil bych se studenty neustále ven, dívali bychom se kolem sebe a kladli si otázky „proč je obloha modrá“ a „proč jsou listy zelené“. A společně bychom nacházeli odpovědi. Když se ale žáci jenom učí vzorečky, stane se z toho rutina. Obecně slovo „vzorečky“ nemám rád, protože většinou znamená, že se žáci něco učí zpaměti a vůbec nechápou proč. Přitom matematika je vlastně jen jazyk, kterým si povídáme s přírodou.
Zároveň mě baví, že fyzika je na počátku všeho bádání. Mám pro to takové přirovnání: fyzik začíná s nejzákladnějšími výpočty a končí periodickou tabulkou prvků. Pak přijdou chemici, kteří naopak periodickou tabulkou začínají a skončí u nějaké složité biologické molekuly. A pak nastupují lékaři a biologové a ti jdou od molekuly ke člověku nebo zvířeti. Je to taková posloupnost a na fyzice je krásné, že je úplně na začátku.
| Ing. Petr Dvořák, Ph.D. (*1987) je absolventem oboru Fyzikálního inženýrství na VUT v Brně a oboru Fyzika na Masarykově univerzitě. Působí jako pedagog a vědec na Fakultě strojního inženýrství a ve výzkumném centru CEITEC. Ve svém výzkumu se věnuje oboru nanostruktur. Čtyřikrát byl ve studentské anketě zvolen nejoblíbenějším pedagogem FSI mezi studenty bakalářského studia. Věnuje se také popularizaci vědy, pravidelně pořádá popularizační přednášky, působí jako dlouholetý vedoucí na Astronomickém táboře pro děti. |
Je nějaká otázka, na kterou fyzika ještě nezná odpověď a ty bys ji chtěl znát?
Chci znát odpověď na všechny otázky! V historii se mnohokrát zdálo, že fyzika už všechno vysvětlila. A pak přišla jedna odpověď, která otevřela řadu nových otázek. Už jenom to, že jsou na světě tisíce fyziků, kteří mají pořád co zkoumat, je ukázkou toho, jak moc otázek je ještě nezodpovězených.
Dobrá, zkusím to trochu jinak. Tvým koníčkem je astrofyzika. Je nějaké tajemství vesmíru, které bys chtěl odhalit, respektive znát na něj odpověď?
Já samozřejmě nejsem vědec v oboru astrofyziky, takže takovou odpověď sám nepřinesu. Musím počkat, co objeví kolegové, kteří se tím zabývají. Ale co mě láká – a doufám, že se toho dožiju – je pochopení temné hmoty ve vesmíru. Čeho se myslím naopak nedožiju, je zodpovězení otázky, co je temná energie. To je jedna z vůbec nejtěžších otázek moderní fyziky.
Když se vrátíme z vesmíru zpátky na zem, jaké téma nejraději učíš?
Pro studenty Základů strojního inženýrství jsou to hlavně dvě oblasti: jedna je zmíněné magnetické pole. A druhá je Gaussův zákon elektrostatiky. Je to dost specifická kapitola, která je matematicky extrémně krásná. Tuto hodinu stavím tak, že do ní se studenty přicházíme a nevíme vůbec nic. Postupně si logikou a otázkami, které kladu, studenti sami přijdou na to, jak ten zákon sestavit. Na konci hodiny máme velmi složitý matematický vztah, kde je na jedné straně uzavřený plošný integrál druhého druhu, což je velmi abstraktní matematika, a na pravé straně je pak něco, čemu se říká zdroje. A studenti jsou opravdu schopni se díky svým znalostem, logice a mému mentoringu dostat k tomu, že chápou, jak celý vztah vznikl. Na konci hodiny bývá vždycky velké „wow“. Často se totiž vůbec poprvé setkávají s tím, že si kladou otázku, kde se nějaký zákon vzal a jak na něj někdo přišel. Tuto hodinu mám opravdu rád a vidím, že i studenti to umí ocenit. Navíc věřím, že pak přestanou mít strach z té složité matematiky.
Ty se hodně věnuješ i popularizaci vědy, děláš akce pro dospělé i pro děti. Dělá tě tahle činnost lepší pedagogem?
Rozhodně! Navíc když si vezmu ty nejlepší učitele, i naprosté legendy jako Richard Feynman, vždy to byli taky výborní popularizátoři. Díky popularizaci se člověk naučí mluvit tak, aby zaujal. A každý to asi známe z dob našich studií, že když nás někdo hned od začátku nemotivuje, abychom poslouchali, ztratíme pozornost. Jenže celá fyzika je v podstatě stavění domečku z karet: když nechápeme něco vespod, celé se to zbortí.
Předpokládám, že asi úplně nejtěžší „popularizační“ úkol je, když mluvíš se svým čtyřletým synem. Jak mu vysvětluješ, co dělá táta v práci?
My jsme se ženou nastavili výchovu tak, že se mu snažíme odpovídat, jak věci skutečně jsou. I když se nás zeptá třeba na otázky sexu nebo smrti, řekneme mu pravdu. Samozřejmě děti se pořád ptají „proč, proč, proč“. Občas se mi stane, že se zeptá a já mu musím odpovědět, že v kvantové fyzice je to tak a tak. A že to třeba pochopí, až bude větší. A co je zajímavé: jemu to stačí. Je rád, že mu dám byť složitou, ale pravdivou odpověď.
| Petr Dvořák nebyl jediným úspěšným z VUT. Cenu ministra školství, mládeže a tělovýchovy pro vynikající studenty a absolventy studia získala Ing. Kristýna Davídková, absolventka studijního programu Fyzikální inženýrství a nanotechnologie na FSI VUT v Brně. Celý seznam oceněných naleznete na webu MŠMT. |