Byla to vůbec první slévárna na vysokých školách tehdejší Československé republiky. V jejích pecích byla odlita řada uměleckých děl, kolem nichž každý den procházíme. A hlavně je to příběh jedné výjimečné osobnosti: profesora Františka Píška.

Příběh slévárny na VUT nelze vyprávět odděleně od životního příběhu Františka Píška. Ten, ač pražský rodák, nakonec spojil většinu své profesní dráhy s brněnskou technikou. Škole přinesl ve své době ojedinělé propojení hlubokých odborných znalostí a bohaté zkušenosti z průmyslové praxe. Před nástupem na Českou vysokou školu technickou v Brně pracoval například pro Škodovy závody v Plzni, Pražskou železářskou společnost ve Dvoře Králové a další podniky.

Píšek byl v roce 1921 jmenován mimořádným profesorem nově zřízené stolice mechanické technologie II na české technice v Brně, o tři roky později se stal profesorem řádným. Právě sem datujeme zahájení výuky slévárenství na VUT. První absolventi oboru Slévárenské technologie ukončili studium v roce 1929.

„Až do prvé světové války bylo slévárenství popelkou mezi strojnickými provozy a také popelkou na vysoké škole. Teprve po prvé světové válce (…) došlo se k názoru, že se ve slévárně nevystačí již s empirií, že bude nutno slévárenskou výrobu postavit na vědecký podklad,“ vzpomíná Píšek ve své stati „Výchova ve slévárenství“, jejíž nedatovaný, na stroji psaný originál najdeme v Archivu VUT.

Faktem je, že v té době slévárny skutečně fungovaly spíše na základě dlouholetých zkušeností mistrů, kteří je vedli. Využívat v této oblasti nejnovější vědecké poznatky nebylo zvykem. Chyběl výzkum, literatura, odborné články. Už za svého působení v průmyslových podnicích se Píšek snažil o nápravu, avšak marně. Šanci dostal až na brněnské technice.

Pro českojazyčné vysoké školy v Brně nebyla meziválečná léta lehké období. Školy se prudce rozvíjely, zažívaly velkou svobodu, počet zájemců o studium rostl. Zároveň ale nedostačovalo zázemí ani finance. Jen pro představu: celý ústav mechanické technologie II se v počátcích musel vejít do jediné místnosti se třemi okny. Odbor strojního a elektrotechnického inženýrství požadoval v polovině 20. let nový pavilon pro strojní dílny a laboratoře, k jejichž stavbě se přistoupilo jako k prvnímu z požadavků brněnské techniky už v roce 1925. Za téměř čtyři miliony korun byl vystavěn tzv. pavilón D, dokončený v akademickém roce 1927/28. V přízemí budovy našla své místo i laboratorní slévárna se dvěma kuplovnami, sklopnou kelímkovou píckou a elektrickou píckou, sušicí komorou a formovacími stroji.

V místnostech se během akademického roku vyučovalo a o prázdninách se zde jeden až dva týdny konaly přednášky a cvičení pro zájemce z průmyslu. Profesor Píšek tak naplňoval svoji vizi úzké spolupráce vysokých škol s průmyslovou praxí. V letech 1929–1930 dokonce Píšek univerzitu vedl coby rektor, v předválečných letech 1934–1935 pak byl podruhé děkanem odboru strojního a elektrotechnického inženýrství (poprvé se jím stal už v letech 1923-1924). Navzdory omezeným prostředkům se mu podařilo vybudovat ve svém oboru špičkové pracoviště, které kromě slévárny tvořily i další specializované laboratoře, zejména chemická a metalografická.

Prestiž svého oboru Píšek povýšil i tím, že v roce 1923 založil Československý odborný spolek slévárenský, jemuž do roku 1945 i předsedal, a roku 1926 stál také u zrodu Mezinárodního výboru slévárenských spolků. Byl odborníkem se skutečně světovým renomé.

Archiv slévárny z dob jejích počátků se bohužel nezachoval, a tak jsou informace o jejím chodu spíše kusé. Podle Otakara Fraňka, autora knih Dějiny české vysoké školy technické v Brně, byla „slévárna udržována v chodu tím, že odlévala (po povolení ministerstvem) umělecké odlitky z litiny a bronzu.“ Píškovi kolegové tak obnovovali tradici slavné blanenské litiny a slévárna se stala centrem uměleckého lití na území města Brna. Odlévaly se převážně plakety, ale i velmi cenné modely. Úroveň odlitků i následného ciselování a patinování byla tak vysoká, že byly plakety z brněnské univerzitní slévárny vystaveny v roce 1933 na výstavě uměleckých odlitků v Praze v Uměleckoprůmyslovém muzeu.

Celé republice, stejně jako zaměstnancům a posluchačům vysokých škol, převrátila život naruby německá okupace a druhá světová válka. Profesor Píšek ukázal, že má skutečně „nervy ze železa“ a brzy se zapojil do protinacistického odboje. Spolu s dalšími čtyřmi kolegy založili zemské vedení Petičního výboru Věrni zůstaneme, jehož ustavující schůze se konala březnu 1941 v hotelu Passage v Brně, další konspirační schůzka pak proběhla v červnu téhož roku přímo v laboratoři prof. Píška. Už v září ale na protektorát tvrdě dopadla první heydrichiáda a rozjela se vlna zatýkání. Gestapo si přišlo i pro prof. Píška, kterému se ovšem podařilo zatčení uniknout, odjet do Prahy od 1. 10. 1941 do konce války se skrýval v ilegalitě. Franěk dokonce píše, že se Píšek „po zbytek války skrýval přímo v Terezíně pod okny stráží SS“.

Po konci války se slévárna stala součástí obnovené České vysoké školy technické v Brně. Od roku 1946 vyráběla odlitky z šedé litiny a neželezných kovů – mosazi, bronzu, cínu a slitin hliníku, lité do pískových forem. Z produkce slévárny vycházely medaile, plakety, pamětní desky, busty a menší sochy odlévané převážně z bronzu. Odlitky nesly na rubu charakteristickou značku slévárny – soví hlavu. Jedním z pozdějších odlitků je i busta prof. Píška od sochaře Františka Hořavy, která byla od roku 1975 umístěna před budovu VUT a nyní ji najdeme v atriu Fakulty strojního inženýrství v budově A1. Odhaduje se, že v poválečném období ve slévárně dnešního VUT vzniklo více než sto uměleckých odlitků.

Po roce 1951, kdy brněnská technika bojovala o přežití, se slévárna přesouvala: nejprve pod Vysokou školu stavební, v roce 1957 zase pod nově ustavené Vysoké učení technické, Fakultu energetickou. V roce 1960 byla vybudována slévárna a laboratoře v areálu v Údolní ulici. V témže roce odešel profesor Píšek do zasloužené penze. Zemřel 10. 3. 1970 v Brně.

Už se tak nedožil posledního přesunu slévárny do areálu Fakulty strojní (dnes FSI) v kampusu Pod Palackého vrchem. Katedra slévárenství se pak ještě formálně přesouvala mezi fakultními ústavy, až v roce 2004 zakotvila v dnešním Ústavu strojírenské technologie jako Odbor slévárenství. Ten pokračuje nejen v inovacích magisterského studijního programu Slévárenská technologie, ale průběžně se modernizují i laboratoře a samotná slévárna – od roku 2018 byla například zavedena výroba odlitků metodou přesného lití na vytavitelný model. Vloni slévárna hostila velmi úspěšný první ročník mezinárodního kurzu pro specialisty v této oblasti a již nyní se chystá opakování úspěšné akce.

Už od založení Odboru slévárenství se ve fakultní slévárně vyráběly umělecké odlitky, které dnes doplňují také tvarově náročné odlitky pro prototypovou výrobu a výzkum. V uměleckém lití tamní odborníci pokračují dodnes. Například dvojice Fegurdů, bronzových postaviček mimozemšťanů od sochaře Václava Sigursona Kostohryze, kteří od jara 2023 zdobí prostor před brněnskou hvězdárnou na Kraví hoře, byla odlita – hádejte kde? Ve slévárně VUT.

Článek vyšel v časopise Události na VUT 1 | 2024/2025