Po maturitě na strojní průmyslovce zamířil Michal Rosecký na Fakultu strojního inženýrství VUT, odkud však zanedlouho odešel do praxe. Když se po roce na strojařinu vrátil, byl bohatší o roční zkušenost v zahraniční firmě, a protože chtěl dál pracovat, rozhodl se pro dálkové studium. Dnes je technickým ředitelem strojírenské firmy, zakládá vlastní společnost a od státnic ho dělí jediná zkouška.

Táhlo vás to vždycky do strojírenství?

Vlastně ne. Na střední průmyslovku mě nasměroval táta, a že mě to bude bavit, jsem zjistil, až když jsem byl na škole. Po maturitě jsem nastoupil na FSI, ale po 3 měsících jsem studium přerušil a na rok jsem odešel jako konstruktér do Německa, do firmy, která se zabývala tvářecími stroji. To byl obor, který mě zajímal. Po roce jsem se vrátil na VUT, tentokrát už na kombinované studium, protože mezitím jsem se zaměstnal. Po roce stráveném v Německu jsem zjistil, že mám otevřené dveře do dalších podniků. Navíc jsem měl cenné kontakty, a co je ve strojírenství také důležité, i reference. V Německu jsem musel projevit smysl pro týmovou hru, musel jsem se domluvit. Navíc jsem se tam věnoval tekutinovým mechanismům, což je na trhu práce obecně žádaná věc.

Chtělo se vám vůbec za takových okolností zpátky do školy?

Měl jsem jasno v tom, že chci VUT vystudovat, ne však kvůli titulu, ale kvůli znalostem. I proto jsem šel záměrně na profesní obor – na Ústav výrobních strojů, systémů a robotiky na FSI. Bylo to náročné, ale bavilo mě to a bakalářský diplom jsem získal celkem bez problémů. To už jsem měl čtyři roky praxe. Magisterské studium mě pak sice trochu zklamalo, ale pořád jsem to vnímal tak, že jsem vlastně v půlce studia. Navíc jsem byl pod vlivem starších konstruktérů, za nichž titul bakalář neexistoval a říkali mi, že když nejste inženýr, nejste nic.

Mezitím jste ve svém zaměstnání udělal výrazný kariérní postup. Nevadilo managementu firem, že jste „jen“ bakalář?

Mně ty věci docházejí až zpětně. Stejně jako mě strojařina začala bavit, až když jsem byl na průmyslovce, stejně tak jsem zjistil, že je dobré mít kariérní růst až ve chvíli, kdy už jsem ho měl. Nešel jsem do práce s vizí dělat kariéru, ale pak jsem se postupně stal vedoucím konstrukce a před půldruhým rokem technickým ředitelem.
Někteří majitelé prestižních strojírenských firem v Brně mi dokonce řekli, že na jisté pozice by inženýra nezaměstnali.
Inženýry vnímají jako teoretiky. Strojírenské firmy dnes chtějí lidi, kteří jsou prakticky schopní a mají už nějakou reálnou referenci, to je důležité. Mít titul je samozřejmě skvělé, ale na to, aby člověk našel místo, kde bude spokojený, to nestačí. Osobně jsem přesvědčený, že konstruktérská práce je kreativní, je to svým způsobem umění. Ve škole vás učí, jak něco vymodelovat a jak z toho udělat přesný výkres, ale ten výkres je jen formalita, kterou tu svou myšlenku předáváte dál, není to hlavní náplň práce konstruktéra.

Má vůbec „dálkový“ student nějaké studentské výhody?

Minimálně jednu jsem měl a té jsem využil dokonale. Prošel jsem spousty firem díky tomu, že jsem měl status studenta VUT, a zjistil jsem, že díky tomu se můžu ve firmách dostat k věcem, ke kterým už nikdy později nebudu mít přístup. Chodil jsem do firem s tím, že jsem student strojní fakulty a zajímá mě, co vyrábějí, a nikdy se nestalo, že by mě odmítli. Měl jsem v tomto ohledu velké štěstí, že jsem narazil na samé dobré lidi a hodně jsem toho viděl. Myslím, že status studenta, to dobré jméno fakulty, které můžete využít ve svůj prospěch, studenti moc nepoužívají a je to škoda.

Čím jste si vysloužil ten postup?

Mám tu práci rád a dělám ji více než na sto procent. Strojařina je hodně o pečlivosti až preciznosti a já jsem dělal věci nad rámec svých povinností. Poté, co jsem poznal chod firmy, jsem občas přišel s nějakým nápadem, jak by se ten systém dal vylepšit, a snažil jsem se optimalizovat celý výrobní proces – byla tam neefektivní místa, kde se dělaly pořád dokola stejné chyby. Tím jsem si získal důvěru a pronikl i do interního systému firmy. To mě myslím odlišilo od ostatních, kteří dělali práci třeba stejně dobře jako já, ale když měli hotovo, tak šli domů, zatímco já jsem zůstal. Měl jsem jakousi vnitřní iniciativu, díky níž jsem si spoustu věcí vyzkoušel a zjistil, že některé věci fungují jinak teoreticky a jinak v praxi. Takže jsem vítal jako velkou šanci, když byli šéfové ochotni udělat občas nějakou změnu, a samotného mě zajímalo, jaký to bude mít dopad.

Který svůj projekt považujete za nejúspěšnější?

Jeden z nejnáročnějších projektů, které jsem řešil pro jednu německou firmu, je karusel, který upíná vakuem – projektoval jsem celé vřeteno, které bylo upravené na upínání vakuem. Za takovým projektem ale stojí hromada lidí. V době, kdy se zakázka řešila konstrukčně, vedl jsem tým konstruktérů a ty věci vznikaly podle mých idejí a skic. Stroj je už vyroben a v tuto chvíli je doufám pod plachtou na cestě k zákazníkovi.

Co vás čeká v nejbližší budoucnosti?

Můžu prozradit, že s jedním spolužákem z VUT zakládáme vlastní strojírenský podnik. Je zatím v plenkách, ale už stojí na reálných základech a máme první zakázku. Současně rozjíždím spolupráci s firmou, která chce zavádět robotizaci do kusové výroby, a právě implementaci v rámci Průmyslu 4.0 mám na starost já. To všechno je velká pracovní nálož, takže se těším, až ze mě spadne tíha studia a budu se moci naplno věnovat práci a vlastnímu podniku. Doufám, že jednou třeba vybudujeme dobrou značku, která bude dělat čest inženýrskému národu.

Sken článku v časopise Události na VUT (červen 2019)