Jako dyslektik a dysgrafik prožil na základní škole tuhý boj. Když mu v osmé třídě učitelka řekla, že nemá chodit na střední školu, protože ji nezvládne, málem se z něj stal kuchař. Dnes má Petr Dvořák hotový doktorát a na Ústavu fyzikálního inženýrství a CEITECu VUT bádá v oboru nanostruktur. A taky učí. Dokonce tak dobře, že jej studenti zvolili za nejoblíbenějšího pedagoga bakalářského stupně za uplynulý rok.

Pozn. red.: Petr o sobě říká, že snaží ke studentům přistupovat přátelsky, protože takový prostě je. Je to pravda, a proto rozhovor ponecháváme v původní verzi, tedy s tykáním.

Co podle tebe dělá dobrého pedagoga?

Podle mě by si měl dobrý učitel uvědomovat, jaké to bylo, když byl sám student a něco nevěděl. A pak to zkusit studentům vysvětlit tak, aby to pochopili. Výuka je jako domeček z karet, jakmile student něco nepochopí, ztrácí zájem. Proto je podle mě z dlouhodobého hlediska lepší, mu věci znovu jednoduše vysvětlit.

Čerpáš hodně i z vlastních studentských zážitků?

Moje zkušenost je hodně silná. Už ve druhé třídě na základní škole mi diagnostikovali dyslexii a dysgrafii, takže třeba s jazyky jsem měl obrovské problémy. Nebyl jsem předurčen pro akademickou kariéru, v osmé třídě mi dokonce paní učitelka říkala, že nemám chodit na střední školu, že ji nemůžu udělat. Byl jsem rozhodnutý, že budu kuchařem. Abych školu zvládal, musel jsem si vytvořit jednoduché mentální modely, které mi věc připodobnily a pomohly pochopit. A tento přístup – od jednoduchosti ke složitosti – se snažím promítnout i do výuky.

Máš nějaké pedagogické vzory?

Shodou okolností jsou to dva lidé, kteří taky vyhráli anketu Nejlepší pedagog dle studentů. Když jsem jako čerstvý doktorand začínal učit, chodil jsem se znovu dívat na jejich přednášky. Prvním je loňský vítěz Radek Kalousek, který učí opravdu skvěle, jednoduše. Hodně jsem se díval, jaké používá argumenty, jak vede výklad. Druhou inspirací je Miloš Druckmüller, který i neskutečně složité a abstraktní věci dokáže skvěle podat. Funguje jako mentor, studenty provází, aby si na to přišli sami. Zažil jsem s ním i šestihodinovou přednášku a celou dobu nás to bavilo, odcházeli jsme s pocitem, že jsme všechno pochopili a není to ani tak těžké. Mám ale i další vzory z oblasti popularizace vědy, která mě taky hodně baví. Třeba profesor Kulhánek, kterého lidé možná znají díky YouTube, nebo profesor Podolský, který je taky skvělý popularizátor.

Na rozdíl od učitelů na základních nebo středních školách je vysokoškolský pedagog vlastně didaktik-samouk, je to tak?

Ano, ale není to tak, že by se nikdo nezajímal, jak učíme. Třeba u nás na ústavu máme štěstí, že se nám od začátku věnují, máme i kurz, kde se vysvětluje, co a jak učit. Ale pravda je, že pro většinu doktorandů je první rok výuky náročný. Nejlíp totiž člověk věci pochopí, až když je sám začne učit. Takže zpočátku není prostor řešit třeba rétorickou stránku výuky. Ale potom, co zvládnete odbornou část přednášky, se můžete zaměřit na didaktiku. Vůbec nejvíc si cením hodnocení od studentů, protože ti jsou vlastně naši „zákazníci“. A pedagog má být jejich průvodce na cestě za poznáním.

Jak se tady snažíš přistupovat k výuce ty?

Například začnu tím, že hned na začátku hodiny vysvětlím, k čemu je to dobré. Rád odkazuji na moderní aplikace, které všichni známe, například: „Dnes si řekneme, jak je možné, že se dotknete obrazovky mobilu a on něco udělá.“ Snažím se najít motivaci, proč by studenti měli dávat pozor, tedy kromě faktu, že látku potřebují umět ke zkoušce. Jsem celkem zastáncem frontální výuky, ale i tu je potřeba „rozbíjet“ dalšími aktivitami, aby studenti udrželi pozornost. Ve fyzice to máme strašně jednoduché, máme k dispozici tolik experimentů, které lze ukázat! Studenty se snažím zapojovat, někdy je používám jako model. Třeba když děláme vlnění, chytnou se za ruce a dělají strunu, která se vlní, a popisují, co cítí a jak to vypadá. Rád taky píšu na tabuli, protože mám za to, že když učitel píše, přizpůsobí rychlost výkladu svému psaní a studenti můžou snáz sledovat tok myšlenek. Prezentace používám spíš jako doplněk.

Jak těžké je pro učitele popasovat se tím, když udělá chybu?

Skvělá otázka! Podle mě jedna z věcí, která dělá dobrého učitele, je, že si přiznává chyby. Mě obrovsky těší, když mám ve třídě někoho mnohem chytřejšího, než jsem já, a stává se mi to skoro pravidelně. Když udělám chybu a studenti si jí všimnou, mám radost, protože to ukazuje, že téma chápou a dávají pozor. Dokonce jsem vyhlašoval soutěž: kdo mi položí dobrou otázku z oboru, na kterou nebudu znát odpověď, dostane čokoládu. No, zpočátku jsem nosil poměrně dost čokolád… Ale důležité je, že se studenti začali ptát, ztratili ostych, že se zeptají hloupě.

Někdy lze zaslechnout, jak jsou dnešní „mladí“ hrozní, nic neumí, nechtějí se učit. Jaký máš názor na současnou studentskou generaci?

To je velmi dobrá otázka, kterou by si měli klást všichni učitelé. Podle mě jsou studenti pořád stejní, jenom vyrůstají v jiném kontextu. Současná generace třeba funguje zcela přirozeně v online prostoru, a pokud se tomu nepřizpůsobíme, budeme od studentů odtržení a vzdálení. Už před covidem jsem zastával názor, že bychom například měli sdílet co nejvíce výukových materiálů online. Vždyť ty nejlepší univerzity na světě jako MIT to dělají. Když nepůjdeme studentům naproti, pustí si raději přednášku z MIT a na naše hodiny už nebudou chtít chodit vůbec. Podle mě jsou dnešní studenti vlastně v řadě věcí i lepší, než předchozí generace, třeba v programování, v IT… Neměli bychom to zatracovat jen proto, že jsou jiní než my, můžeme se od nich hodně naučit.

Považuješ se spíš za vědce, nebo pedagoga?

Tuhle otázku si kladu už hodně dlouho. Asi se to nedá úplně oddělit. Velmi rád dělám vědu, protože mi dává každodenní pocit, že něco nevím. To mě motivuje hledat odpovědi. Kdybych si musel vybrat mezi učením a vědou, nejspíš bych si vybral výuku, dává mi velký smysl. Nicméně jsem rád, že tohle řešit nemusím a mám možnost se věnovat obojímu.