Odjet na druhou stranu planety k největším teleskopům světa, pracovat v nadmořské výšce tatranských vrcholků a „dojíždět“ do práce letadlem? Přesně tak sedm měsíců fungoval doktorský student z FSI Jan Foltýn. Díky stáži se dostal do týmu, který se na Evropské jižní observatoři v Chile stará o soustavu teleskopů pro pozorování dalekého vesmíru.
Nenechte se zmást titulkem, Jan Foltýn není žádný astronom. V rámci doktorátu na Ústavu konstruování se zaměřuje na hydrostatická ložiska, což se zdá mít k vesmíru celkem daleko. Nicméně právě na nich se otáčejí teleskopy, včetně těch největších na světě, které byste našli na observatoři Paranal v odlehlé části pouště Atacama. Takzvaný Very Large Telescope tvoří čtyři dalekohledy s ložisky o dvacetimetrovém průměru. A nedaleko roste největší dalekohled světa ELT (Extremely Large Telescope).
Vy jste se dostal do Chile díky stáži v rámci ESO (česky Evropská jižní observatoř). Co bylo vaším úkolem?
V mé náplni práce byla čtveřice teleskopů, které tvoří VLT, především jejich hydrostatické uložení. Začlenil jsem se do týmu, který má na starosti technickou podporu operace teleskopů. A také jsem dostal za úkol tři vývojové projekty v oblasti hydrostatiky.
Mám si tedy váš běžný den představit tak, že jste si oblékl montérky a šel opravovat teleskop?
Vlastně ano (smích). Vzali jsme si helmy, montérky a šli jsme do teleskopu. Tam všichni pracovali na horní ploše, kdežto my jsme šli „do sklepa“, kde je dvacetimetrový prstenec ložiska a kde jsme prováděli údržbu nebo řešili problémy. Přes den je potřeba, aby inženýři zajistili chod teleskopu tak, aby astronomové mohli v noci pozorovat. Pokud se něco nevyřeší přes den, je to ztráta drahocenného času sledování, o který se tvrdě bojuje. Každý má jasně definované, kdy může pozorovat, přičemž prioritu určují také podmínky: pokud jsou dobré, mají přednost přelomová pozorování.
V poušti Atacama, která je vzdálená i světelnému smogu, asi nebyl s podmínkami takový problém, ne?
Počasí je zde stabilní. Ačkoliv zrovna mně se poštěstilo zažít v poušti déšť, ačkoliv je to nejsušší místo na světě a zaprší prý jednou za pět let. Dokonce jsme museli provést proceduru zakrývání teleskopu proti dešti, to bylo zajímavé.
Stran počasí bývá problém hlavně s měsícem – v době úplňku jsou podmínky pro pozorování horší. Jinak je to velice dobrá oblast. Když se člověk podívá na noční nebe byť jen svýma očima, je to neskutečné. I mléčná dráha byla krásně vidět…
Bavíme se o největších teleskopech na světě, alespoň tedy do doby, než vyroste ELT. Jaké typy problémů jste museli řešit a co je způsobuje?
Dost často byla příčina spojená s teplotou a vlhkostí. Ačkoliv se observatoř nachází v poušti, jsou tam velké výkyvy teplot, zejména mezi dnem a nocí. A ložisko změnou teploty trpí, především viskozita oleje. Dost často se stalo, že tloušťka mazacího filmu klesla, což následně vytvářelo problémy v dalších systémech teleskopu. Jen pro představu, bavíme se o změnách na tloušťce mazacího filmu v řádu jednotek mikrometrů.
| Přečtěte si také: Přesnější a úspornější ložiska využijí divadelní točny i špičkové teleskopy |
Byl jsem se podívat i na hoře Cerro Armazones, kde roste největší teleskop světa ELT. Je to neskutečná stavba, jeho ložisko bude mít průměr padesát metrů.
Vy jste během stáže taky zajímavým způsobem „dojížděl do práce“, že?
Pracovní doba byla rozdělena na osm dní na observatoři a šest dní v Santiagu, kde bylo moje „doma“. Ten rytmus byl důležitý, aby si člověk odpočinul. Ono se to nezdá, ale Paranal je pro lidské tělo poměrně stresující prostředí: je to poušť, člověk je na opravdu odlehlém místě, navíc vysoko… První den směny jsem ze Santiaga letěl nějakých tisíc kilometrů do Antofagasty, kde nás vyzvedl autobus ESO a odvezl dalších dvě stě kilometrů na observatoř. Tam jsme měli po čas směny zajištěné ubytování, stravu, prostě všechno. Celkově bylo na směně odhadem osmdesát lidí: od astronomů, přes techniky, až po podporu v podobě úklidu, stravování nebo výroby dílů pro teleskop.
Už jste to zmínil, Paranal leží v poměrně vysoké nadmořské výšce. Jak jste to snášel?
Na začátku to byl pro tělo trochu šok. Když jsem se na úvod stáže představoval krátkou prezentací, začal jsem svým běžným tempem a najednou jsem se při mluvení zadýchával, musel jsem zvolnit.
Hotel na observatoři, kde jsme po dobu směny bydleli, je ve 2400 metrech nad mořem, observatoř je ještě o zhruba třicet metrů výš. Takže to bylo celkem poznat: když se člověk rychleji zvedl, bylo to cítit, musel se dodržovat pitný režim. A je tam i vysoká intenzita slunečního záření, člověk se snadno spálí.
Vy jste zmínil i vývojové projekty, které jste dostal. V čem spočívaly?
První úkol byl navrhnout metodiku, jak vyměnit hydrostatické ložisko teleskopu. Dál jsem měl zanalyzovat, v jakém stavu teleskopy jsou, to byl spíše výpočetní projekt. A pro mě nejzajímavější byl návrh metodiky měření tloušťky mazacího filmu hydrostatického ložiska teleskopu.
Co je pro vás nejcennější zkušenost, kterou si odvážíte?
Mě fascinovalo, jak v takto vysoce stresovém prostředí dokáží lidé pracovat v obrovském klidu. Vysloveně se nikam nespěchalo, vše se dělalo velice precizně a s rozmyslem.
Co se týče odborných zkušeností, ty jsou velice dobře přenositelné i k nám a do průmyslové praxe. Měl jsem opravdu příležitost vidět největší ložiska na světě a fungují prakticky na stejném principu, jak ta naše v laboratořích, jen mají trochu jiné problémy a způsob provozu. Ale rozhodně to byla neskutečná zkušenost.
Na závěr se nejde nezeptat, zda jste měl ve svém volnu možnost poznat i samotné Chile a tamní kulturu?
Přiznám se, že jsem tam jel s tím, že se domluvím anglicky a po dvou dnech v Santiagu jsem zjistil, že anglicky mluví velice malé procento Chilanů. A já jsem měl nulové znalosti španělštiny. Takže začátky byly opravdu krušné, přežíval jsem s pěti základními frázemi, ale postupně se moje španělština zlepšila.
A samozřejmě jsem vyrazil i na výlety po okolí, hory kolem Santiaga byly neskutečné. Později jsem se zvládl podívat i do pouště, konkrétně do San Pedra, což je brána do Atacamy. A taky na úplný jih do Patagonie, na tamní ledovce. Příroda je v Chile opravdu nedotčená a nesmírně rozmanitá.